Manželé Seinenovi si zamilovali jednu odlehlou zátoku natolik, že se zde rozhodli postavit malý srub. V tom teď pravidelně bydlí a užívají si volné chvíle s jejich dvěma malými dětmi. Minimální bydlení jim bylo odjakživa blízké, vždycky měli jasno v tom, co k životu opravdu potřebují.

Dům ještě není zcela hotov, ale Jon s rodinou v něm již bydlí

Dům je uvnitř příjemně zařízený

Tento krásný dům leží na poměrně izolovaném místě, a tak byl postaven prakticky výhradně z lokálních materiálů. Základový rám z mohutných kulatin byl motorovou pilou nařezán na nedaleké pláži a pomocí provazů a tradičních tesařských spojů byl přikotven k připraveným kůlům. Ty vytvořily základ pro vodorovnou platformu. Dřevěné šindele Jon naštípal z naplavených špalků a dřevěnou rámovou konstrukci, tvořící stěny a krov domu, postupně sbíral na okolních plážích. Pomocí svého člunu je pak svážel na pláž v bezprostřední blízkosti stavby. Kameny z nedaleké oblázkové pláže Jon použil i pro vydláždění místa pro krb, a tak jsou „plážové stavebniny“ patrné i v interiéru domu. Nic jiného než lana, řetězovou pilu, kladky, lopaty, sekery, šikovné ruce a především podporu svých dětí a manželky Jon ke stavbě nepotřeboval.

Náročná stavba je však vykoupena nádhernou lokalitou. Přímo z okna této chatky lze pozorovat hrátky kosatek v zálivu, mořské vydry, nebo vzácně i jeleny a jinou vysokou zvěř. Vzhledem k tomu, že je ostrov zásobován pouze několikrát do měsíce, je Jon odkázán na lov platýsů, lososů a halibutů, na jejichž nedostatek si rozhodně nemůže ztěžovat.

Jon s Kate sbírají dešťovou vodu, která je jediným zdrojem sladké pitné i užitkové vody. Na ostrově poměrně často prší, což zajišťuje dostatek vody. Jedním z mála neodstranitelných problémů je neustálé odplavování úrodné zeminy z malého políčka ve svahu. Aby zabránil devastování svého pozemku lesní zvěří, vybudoval kolem pozemku vysoký plot.

Kate si užívá na terase pohodu s dětmi

„Občas se stává, že bouře, která bičuje pobřeží, naplaví do zálivu tolik dřeva, že znemožní návštěvníkům ostrova jejich bezpečné odplutí. Ti pak musí čekat, dokud je záliv opět bezpečný, což může trvat mnoho dní. Je to krásný pocit nespoutaného souznění s přírodou. Nejbližší soused je vzdálený půl hodiny cesty do kopce po lesní stezce. Tato dobrovolná izolovanost vytváří přesně ten efekt, který od našeho občasného „útěku z města“, očekáváme.“  Říká Jon

 „O naší chatě mluvíme s úctou jako o našem druhém domově a snažíme se zde pobývat, jak jen nejčastěji to jde. S touto představou jsme tuto chatu stavěli. V patře je společná ložnice a v prvním podlaží je otevřená kuchyň s obytným prostorem. Vedle chaty jsme vybudovali velkou terasu, aby si naše návštěvy měly kde postavit stany. Ze všeho nejvíce milujeme chvíle, kdy si s přáteli užíváme podvečerního slunce a bavíme se o zážitcích, které jsme za celý den nastřádali. O rybaření, objevování krás okolní přírody, o práci na zahrádce a o našich splněných a nesplněných snech.“ říká Kate

Stavba tohoto minimálního domu je důkazem, že i zdánlivě neobyvatelné lokality lze proměnit v místa, kde člověk spolu se svými nejbližšími najde snáze klid, harmonii a možná i štěstí.

Stavba domu byla pečlivě zdokumentována na tomto blogu: http://onstweedehuis.blogspot.cz/